Jan Lucemburský
1310 - 1346
Historie
(1310, korunován 7. února 1311 až 26. srpen 1346)
Při předchozích jednáních dohodnutá svatba Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou se konala ve Špýru. Tam římský král Jindřich VII. veřejně oznámil že uděluje české království svému synu Janovi a dodal údajně: „aby mu příslušelo mocnější právo, těší nás dnes spojiti s ním manželstvím pannu, zákonitou dědičku toho království“. Petr Žitavský pak sděluje, že uviděl „veliké množství … urozených mužů, rytířů sedících v ozdobných rytířských oděvech na převysokých koních a uprostřed nich Jana, syna králova, krásou nad jiné oslňujícího, a po jeho pravici a levici nesli na kopích asi padesát nevelikých praporců červené barvy, majících uprostřed bílého lva. A když přišel syn k místu, kde byl otec, a uviděl ho, ihned seskočil z koně a padl k jeho nohám; i seděl král oděn v roucho královské na trůně dosti vysokém. Když syn složil přísahu a slib, jak skládají svaté říši ostatní knížata, ustanovil král svého syna Jana králem českým a udělil mu právo, titul a jméno vladaře. A podav mu žezlo, zákonitě dal a daroval jemu a jeho dětem a potomkům z moci svaté říše dědickým právem království České se všemi zeměmi k němu patřícími …“. Potom kolínský arcibiskup (byl to tehdy Jindřich z Virneburgu) oddal Jana Lucemburského s českou princeznou Eliškou. Na druhý den mohučský metropolita Petr z Aspeltu sloužil slavnostní mši, při níž Jan a Eliška přijali arcibiskupovo požehnání. Následovala pak velkolepá hostina, rytířská klání a jiné zábavy a radovánky. Ze Špýru jeli oba novomanželé spolu s římským králem Jindřichem přes Weissenburg, Hagenau a Štrasburk do Kolmaru, kde se rozloučili. Král Jindřich vyrazil na výpravu za císařskou korunovací do Itálie, jeho syn Jan pak do Čech. V Kolmaru se viděli naposledy.
Vojsko Jana Lucemburského minulo Prahu a bez úspěchu se pokusilo dobýt Kutnou Horu. Mohučský arcibiskup Petr Aspeltu vyslal posly do Kolína nad Labem s požadavkem, aby vpustili Janovo vojsko do města, kde bude korunovat krále. Ale ani kolínští své brány neotevřeli. Nakonec tísněné zimou přitáhlo Janovo vojsko před Prahu. Kaplan královny Elišky Berengar zosnoval uvnitř města podporu Janovi Lucemburskému. Na znamení zvonu z věže kostela P. Marie Před Týnem zahájilo vojsko Jana Lucemburského útok a s pomocí zevnitř města do něho vstoupilo. Jindřich Korutanský uprchnul na Malou Stranu a na Pražský hrad a posléze 9. prosince 1310 Prahu a České království opustil.
Na den Narození Páně byl svolán do Prahy sněm, kde byl mohučský arcibiskup Petr požádán, aby vykonal korunovaci. Ten se zdráhal s tím, že nechce obřad vykonat, pokud nebude mít svolení císaře, „neboť zamýšlí císař vystrojiti králi Janovi, svému synovi, císařské slavnosti ke korunovaci…“. Nakonec však svolil. Podle kroniky zbraslavské „roznesla se zpráva ke všem, že v nejbližší době přijme král Jan korunu království, a všichni chystají k té radostné slavnosti nádheru, jakou mohli. A tak když se velmi vesele sešli do Prahy všichni svolaní velmožové, páni a šlechtici království a z jednotlivých měst váženější osobnosti, hle, dne 4. února, kterýžto den byl tehdy v nejbližší neděli po Očišťování blahoslavené Panny Marie, byl král Jan zároveň s jasnou paní Eliškou ve větším kostele na Pražském hradě před oltářem svatého Víta mučedníka královskou korunou od pana Petra, mohučského arcibiskupa, tím nádherněji, čím pobožněji korunován. Byli tehdy při tom všichni úředníci království a řádně vykonávali své úřady. Ten držel žezlo, tento korunu, ten jablko, ten to, onen ono, každý podle stavu a stupně svého. Také byli dva mladíci, rodem urození, od krále, který měl být tehdy korunován, právě v tu hodinu učiněni rytíři, byvše opásáni pásem rytířským; ti byli určeni držeti drahocennou korunu nad hlavou královou…“. … „po obřadu této radostné mše, když král řádně přijal požehnání korunovace, sestoupil s královnou z Pražského hradu ve veliké slávě. Neboť zástup, který šel napřed i vzadu, byl nesčíslný, oděný drahocennými rouchy; a nad hlavami nového krále a královny, sedících na vybraných koních, se vznášel jako zářící nebe baldachýn, vyzdvižený na čtyřech sloupcích. A doprovázel je středem obou měst až do kostela svatého Jakuba Menších bratří plesající zástup za zvuku trub, louten a píšťal, bubnů a kórů i hudby všeho druhu. V refektáři pak Menších bratří byla připravena podivuhodným dílem sedadla a stoly pro královskou hostinu. Také byla družina hodovníků rozdělena po přemnohých místech, neboť nebylo možno připraviti tak velkolepou hostinu na jediném veřejném místě, protože byl mráz…“.
Manželství Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Janovy vlastnosti se zjevně střetaly s idealistickými představami Eliščinými a s jejím vysokým sebevědomím. Jan Lucemburský sklízel kritiku zbraslavského kornikáře za svou dobrodružnou povahu a lehkomyslnost. Byl rád na cestách, jeho pohyblivost působí neuvěřitelným dojmem. Miloval slavnosti, rytířské turnaje a zábavy všeho druhu a v nakládání s penězi byl velkorysý a rozmařilý, takže jich nikdy neměl dost. Ale právě pro to byl jinde obdivován jako zosobnění ideálního rytíře nadaného všemi skvělými vlastnostmi.
Jan Lucemburský se neváhal pustit do velkých dobrodružství. Takovým byl jeho pokus o vybudování lucemburské signorie na severu Itálie a snaha o získání Tyrol prostřednictvím sňatku syna Jana Jindřicha s Markétou, dcerou kdysi českého krále a Janova soupeře Jindřicha Korutanského. Cestoval Evropou křížem krážem. Mnohokrát navštívil Paříž, kde byl vždycky vítán a kde mělo vlastní palác, který nu vyk darován. Spolu s francouzským králem cestoval v roce 1323 do poutního místa Rocamadour v jižní Francii. Do Montpellieru jel za tamními lékaři kvůli své oční chorobě. Zajížděl do papežského Avignonu, mnohokrát navštívil svého strýce Balduina, arcibiskupa v Trevíru. Osobně se setkal s tolika korunovanými vladaři, jako žádný jiný evropský panovník oné doby. Náruživě osnoval sňatky, jimiž provázal Lucemburky s řadou královských a knížecích rodů. Spojil Lucemburky s domem Habsburků a s Wittelsbachy, svou sestru Beatrix provdal za uherského krále Karla Roberta, jenž kdysi vytlačil Přemyslovce z Uher. Připravoval sňatek své dcery Markéty s polským králem Kazimírem. Nejtěsnější bylo Janovo spojení s Francií, které zůstal oddaný až do posledních chvil svého života. Za Francii také položil nakonec život v bitvě u Kreščaku 26. srpna 1346. Tím vším vyvedl Jan Lucemburský české království ze středoevropské uzavřenosti do povědomí souvěké Evropy.
Za Janovy vlády bylo k českému království opět připojeno Chebsko a také Budyšínsko a Zhořelecko. Horní Lužice zůstala pak ve svazku Českého království až do roku 1635. V dohodách s polským králem Kazimírem Velikým sice Jan Lucemburský rezignoval na nároky na polskou korunu zděděné po Přemyslovcích, ale také zajistil uznání zisku slezských knížectví. Proces začlenění Slezska do Českého království za jeho vlády daleko postoupil, dovršil ho pak Karel IV. Janův evropský rozhled a vyjednávací schopnosti sehrály patrně nemalou roli i při zřízení pražského arcibiskupství a svému synu Karlovi patrně nemálo pomohl při urovnávání cesty na trůn římských králů.
Potomní císař a český král Karel IV. se narodil 14. května 1316 z Janova spojení s Eliškou Přemyslovnou. Ale toto manželství nebylo šťastné. V lednu roku 1319 Eliška dokonce utekla z Prahy na vzdálený hrad Loket, k němuž Jan Lucemburský přitáhl s vojskem. Elišku vykázal na Mělník a tehdy tříletého syna dal držet nejprve na Lokti, pak na Křivoklátě. V unoru 1322 se sice Elišce narodil druhý syn, potomní moravský markrabě Jan Jindřich, ale vzápětí opět těhotná Eliška utekla do Bavor. Zemřela 28. září 1330 na pražském Vyšehradě v domě kapitulního probošta. O jejím pohřbu napsal zbraslavský opat Petr Žitavský, že „byla tři dny nošena od Pánů v Praze po kostelích a čtvrtého dne po své smrti pochována s náležitou uctivostí na Zbraslavi“. Takový zvyk je doložen už při pohřbívání Eliščina otce Václava II. a pak po smrti Eliščina syna císaře Karla IV. Když se na konci října 1333 Karel po mnoha letech vracel do Čech, vedly ho první kroky ještě před vjezdem do Prahy k matčinu hrobu na Zbraslavi.
Jan Lucemburský se v roce 1334 ve Francii podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou. Ta byla v roce 1336 přivítána v Praze a korunována v roce následujícím. Podle zbraslavské kroniky „dne 18. května v neděli byla královna Beatrix korunována na Pražském hradě od Jana, biskupa téhož kostela, korunou království Českého, ne s tak velikou slavnostní obřadností, jak velikou jsme vídávali jindy v dřívější době při takových korunovacích, a král Jan stál při tom bez koruny a bez královského roucha. Po tomto obřadu následovala u Menších bratří hostina s mírným nákladem. A tak tato královna Beatrix dosáhnuvši titulu korunované královny české, opustila čtrnáctého dne po své korunovaci s malou družinou Prahu a odebrala se přímo do hrabství Lucemburského, ale svého prvorozeného syna Václava zanechala v Praze kojné. Z odchodu této královny se všechen lid více raduje, než se radoval z jejího příchodu…“.
Bez konfliktů nebyl vztah mezi Janem Lucemburským a jeho synem Karlem. Jan Lucemburský podle výpovědi zbraslavské kroniky „protože si chtěl podržet jméno a titul krále a nechtěl být nazýván starým králem, udělil synovi markrabství Moravské a nařídil i poručil, aby ho všichni jmenovali markrabětem…“. Až 11. června roku 1341 na sněmu v Praze představil Jan Lucemburský Karla jako svého nástupce na českém trůně. Toto prohlášení Jana Lucemburského bylo s radostí přijato a do Avignonu bylo vypraveno poselství se žádostí o povolení, aby namísto mohučského arcibiskupa Jindřicha z Virneburgu mohl korunovaci vykonat pražský biskup Jan IV. z Dražic. Papež Benedikt XII. tomuto přání vyhověl v bule vydané 23. července 1341, ale ke korunovaci Karlově na českého krále za života Jana Lucemburského nedošlo. Na počátku roku 1342 uzavřel Karel se svým otcem dohodu, podle níž se Jan Lucemburský za velké odstupné zavázal opustit na dva roky České království. V únoru 1342 král Jan z Čech skutečně odejel. V Praze pak se Jan společně s Karlem zúčastnil 21. listopadu 1344 intronizace prvního pražského arcibiskupa a položení základního kamene nové katedrály. Když Jan Lucemburský 26. srpna roku 1346 v bitvě u Kreščaku zahynul, nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.
Na rozdíl od velikých králů z rodu Přemyslovců i na rozdíl od svého syna Karla IV. Jan Lucemburský nepřikládal patrně tak veliký význam monumentalizaci vladařské moci ve fundacích, stavbách a uměleckých dílech. Ale i on po sobě zanechal stopy. K roku 1335 zaznamenal zbraslavský kronikář, že „v téže době dal český král Jan velmi mnoho stavěti jak na Pražském hradě, tak ve Větším Městě na domě svého obydlí a též po francouzském způsobu pracovati, ale ty domy, které se nyní stavějí na Hradě, začal dříve markrabě Karel“. Odtud se dovídáme o díle na Pražském hradě i o královském domě na Starém (Větším) Městě Pražském – jde tu nejspíše o výstavný dům U zvonu na Staroměstském náměstí. V roce 1341 založil Jan Lucemburský v blízkosti Menšího Města Pražského klášter pro řád kartuziánů, který dosud v Čechách usazený nebyl. Tato fundace Jana Lucemburského vzala bohužel za své na samém počátku husitské revoluce.
Ale ve velké tradici posledních Přemyslovců pokračovaly v době Jana Lucemburského i dvě královny, které se navzájem neměly ve velké lásce – Eliška Přemyslovna a Alžběta Rejčka. Královna Eliška podobně jako její otec Václav II. sbírala svaté ostatky. Na její žádost jí francouzský král Karel IV. poslal trn z Koruny Kristovy, uctívané jako jedna z nejsposvátnějších relikvií křesťanského světa. Trvalou přízeň věnovala královna Eliška cisterciáckému opatství na Zbraslavi. Její péčí byly v roce 1326 přeneseny z Olomouce na Zbraslav a zde pohřbeny pozůstatky Václava III., posledního krále z rodu Přemyslovců. Podle zbraslavské kroniky dala Eliška v roce 1329 chrám na Zbraslavi „na jižní straně, s devíti kaplemi a oltáři rozšířiti a pracovati na něm, když už dvacet dva roky ležel bez zřejmé práce takřka neudržován. Neboť toho roku v den sv. Stanislava mučedníka a biskupa já… položil jsem se souhlasem a za přítomnosti sboru svých bratří na těch místech podle obvyklého způsobu s náležitou slavnostností jménem královniným základ“. Nedlouho před svou smrtí založila královna Eliška klášter dominikánek na Újezdě před Menším Městem Pražským, ale vzápětí změnila úmysl a předala toto místo cisterciačkám.
Mnohem nezávislejší pozici měla oproti Elišce královna Alžběta Rejčka. Odkazem svých manželů Václava II. a Rudolfa Habsburského získala veliký majetek. Za své sídlo si nejprve zvolila Hradec Králové, po němž byla také zvána královnou hradeckou. Tady v její době patrně započala výstavba chrámu svatého Ducha. Poté, co Alžběta Rejčka přesídlila do Brna, založila v roce 1323 na Starém Brně klášter pro řád cisterciaček. Alžbětin klášter dostal jméno Aula S. Mariae – Síň P. Mariae, připomínající název Aula Regia, který kdysi dal první Alžbětin manžel český král Václav II. jím založenému opatství na Zbraslavi. Svému klášteru darovala Alžběta Rejčka soubor iluminovaných rukopisů. Když královna Alžběta Rejčky 19. října 1335 zemřela, byla v chrámu svého kláštera pohřbena.
Literatura:
Josef ŠUSTA: Král cizinec. Praha 1939; Jiří SPĚVÁČEK: Král diplomat. Praha 1982; K umění doby vlády krále Jana Lucemburského zejména: Klára BENEŠOVSKÁ (ed.): Královský sňatek. Eliška přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310. Praha 2010; dále: Jiří KUTHAN: Královská hodnost českých vladařů, jejich dílo a reprezentace. In: Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009, s. 80–86.
Mapy
Sňatek Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou až do bitvy u Mühldorfu (1322).
Výpravy Jana Lucemburského v letech 1321 až 1331.
Královské cesty Jana Lucemburského a svatba s Beatrix Bourbonskou.
Královské cesty Jana Lucemburského až do bitvy u Kresčaku (1346).
