Olomouc – Radnice
Historie
po roce 1474
Radnice
Mezi profánními stavbami pozdní gotiky na Moravě vyniká svou náročností olomoucká radnice, v jejíž podobě nalezlo vyjádření velké sebevědomí města. Už král Přemysl Otakar II. dal v listině z 13. října roku 1261 olomoucké obci souhlas k vystavění kupeckého domu. V roce 1378 pak markrabě Jošt Lucemburský povolil zbudování radnice, její existence je ale doložena až v prvním desetiletí 15. století. V roce 1411 pak město odprodalo starou radnici; tento údaj otevírá prostor pro rozdílné interpretace.
Nicméně stávající komplex radnice situované uprostřed Horního náměstí v sobě zahrnuje části vzniklé patrně poté, co markrabě Jošt stavbu radnice povolil. V prameni pozdního původu je k roku 1444 zmíněna kaple sv. Jeronýma, která snad byla předchůdkyní kaple stávající.
Podstatnou měrou pak do podoby olomoucké radnice zasáhla pozdně gotická přestavba. Vypovídal o ní fragment desky s nápisem o započetí stavby, objevený na začátku 20. století – na ní udaný letopočet byl čten jako 1474.
Zdaleka nejcennější součástí radničních budov je kaple. Na severní stěně lodi ležící proti presbytáři umístěnému v arkýři spatřujeme ve vrcholu klenebního čela nad nástěnnou malbou s výjevem Posledního soudu namalovaný letopočet 1488. V listopadu toho roku odkázal kapli na olomoucké radnici různé cenné předměty, mimo jiné dva pozlacené kříže a kalich, olomoucký kanovník Zikmund Kalivoda ze Švábenic, jenž se v roce 1493 stal farářem u kostela sv. Mořice. Dne 8. května roku 1491 tu varadínský biskup Jan Filipec, kdysi kancléř krále Matyáše Korvína, vysvětil oltář Panny Marie a sv . Jeronýma. O deset let později, 1. března 1501, učinil Zikmund Kalivoda ze Švábenic novou donaci ve prospěch radniční kaple – věnoval na její mešní nadání 300 uherských zlatých, přičemž mše měly být slouženy na památku zemřelých a k poctě sv. Jeronýma a sv . Kateřiny. Patronát si vyhradil pro sebe a až po jeho smrti měl přejít na purkmistra a radu města Olomouce. Zásluhy Zikmunda Kalivody jsou zvěčněny i na vnějšku kaple na jejím nádherném arkýři, kde jsou na meziokenních pilířích ve výši okenních záklenků osazeny erby rozletité střely pánů ze Švábenic. Loď kaple má lichoběžníkový půdorys a byla sklenuta tak, že proti sobě tu ze dvou stran běží vždy pět paralelních žeber, ta se navzájem protínají a tvoří síťový vzorec. Na dvou místech spočívají náběhy kleneb na konzolách v podobě bust mladšího muže a staršího muže s plnovousem. Právě zde lze pozorovat, jak tu klenební profily končí prostým „odseknutím“, takže trčí volně ve vzduchu. V presbytáři byl uplatněn dynamický klenební vzorec vytvořený krouženými žebry, která se na řadě míst navzájem protínají a štěpí. S klenbami s krouženými žebry, vytvářejícími dynamické obrazce, se lze setkat v rakouském a bavorském Podunají, v českých zemích v díle Benedikta Rieda na Pražském hradě, ale oproti klenbám Riedovým olomoucká kaple vznikla poněkud dříve.
S mimořádnou honosností je v Olomouci uvářena vnější líc kaplového arkýře, vystupujícího z jižního průčelí radnice do popředí. Arkýř působí dojmem, že spočívá na drobné konzole, která má podobu poprsí vousatého muže. Jakoby to byl on, na němž leží tíha celé náročné stavby. Odtud se odvíjí vzhůru a vyklání do stran i do popředí podnož, členěná navzájem se protínajícími profily. Vlastní těleso arkýře má tři etáže, přičemž spodní je členěna panelací s nárožními pilířky a svislými pruty. Boky horní etáže jsou pak vyplněny bohatou kružbou. Ale nejvyšší a hlavní je část střední, s rozměrnými okny s dynamickými kružbovými vzorci. Před okna je tu pak představena samostatně utvářená kamenná mřížovina, která má svůj předobraz na o mnoho starším západním průčelí katedrály v alsaském Štrasburku.
Náročností svého zpracování i vnitřním zaklenutím je olomoucký arkýř mistrovským dílem a patří k nejpozoruhodnějším architektonickým kreacím pozdní gotiky v zemích České koruny. Zda byl jeho tvůrcem v Brně a pak ve Vídni činný Anton Pilgram, jak se někdy soudilo, nelze uspokojivě prokázat, a tak jeho tvůrce zůstává v anonymitě.
Vzápětí po dokončení kaple byla v její lodi na straně protilehlé arkýři pořízena nástěnná malba s výjevem Posledního soudu. Umístění tohoto výjevu na tak exponovaném místě mělo být nepochybně pro všechny, kdo stáli v čele města, připomínkou jejich odpovědnosti před tváří Boží. Na jiném místě je nástěnná malba s vyobrazením Bolestného Krista. I ono patří k ikonografickým motivům, s nimiž se setkáváme na středověkých radnicích jak v malířské, tak i v sochařské podobě. Dále tu najdeme výjev Ukřižování, vyobrazení sv. Jana Evangelisty (inspirované grafickým listem Martina Schongauera) a sv. Jana Evangelisty na Patmu. Tato výzdoba nepochybně vznikla vzápětí po dokončení kaple, skvěle doplňuje její architekturu a vytváří její významový akcent.
Součástí výzdoby radnice byla i řada kamenných erbovních štítů, osazených v druhotné poloze na západním schodišti. Jsou zde reprezentovány jak země České koruny, tak i skutečnost, že je z části ovádl uherský král Matyáš Korvín.
Literatura:
H. KUX / M. KRESS: Das Rathaus zu Olmütz. Olmütz 1908; Václav RICHTER: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města (= Spisy University v Brně - Filosofická fakulta; Opera Universitatis Brunensis – Facultas philosophica). Praha / Brno 1959, s. 168-170; Slavomíra KAŠPÁRKOVÁ / Jan MUK ml.: Stavební vývoj olomoucké radnice ve středověku. In: Historická Olomouc a její současné problémy 2. Olomouc 1979, s. 40-46; Jindřich SCHULZ (ed.): Olomouc. Malé dějiny města. Olomouc 2002, s. 56; Václav RICHTER: Raněstředověká Olomouc. Stavební dějiny vzniku města (= Spisy University v Brně - Filosofická fakulta; Opera Universitatis Brunensis – Facultas philosophica). Praha / Brno 1959, s. 168-169; Slavomíra KAŠPÁRKOVÁ / Jan MUK ml.: Stavební vývoj olomoucké radnice ve středověku. In: Historická Olomouc a její současné problémy 2. Olomouc 1979, s. 44.; Václav BURIAN: Konsekrační nápis z roku 1491 z olomoucké radnice. In: Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci č. 214. Olomouc 1981, s. 28-30; Irena PEŘINOVÁ: Příspěvek k dějinám olomoucké radnice. In: Vlastivědný věstník moravský 48. Brno 1996, s. 14-26; Ivo HLOBIL / Marek PERŮTKA: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. III. Olomoucko. Olomouc 1999, s. 408; David PAPAJÍK: Švábenicové. Velcí kolonizátoři a jejich následovníci. Praha 2009, s. 275.
