Milevsko – Kostel sv. Jiljí a premonstrátský klášter

1187

Kostel sv. Jiljí a premonstrátský klášter

Nejstarším písemnými prameny doložitelným držitelem jihočeského Milevska byl velmož Jiří, jemuž v české hierarchii bezpochyby náleželo význačné místo. Víme, že jeho matka se jmenovala Zdislava a že údajně založila kostel v Červené nad Vltavou. Jiří z Milevska vlastnil poměrně rozsáhlý soubor statků a vydržoval si družinu bojovníků, s níž se zúčastnil v roce 1185 bitvy u Loděnic na Moravě. Jeho dílem byla fundace premonstrátské kanonie v Milevsku, kde se v roce 1187 stal prvním opatem Jarloch, autor letopisu, který vydává zásadní svědectví o českých dějinách v pozdním 12. a raném 13. století.

Když v roce 1184 táhnul přes Milevsko se svým vojskem salcburský arcibiskup Vojtěch, stalo se tak „ne bez těžké škody onoho kostela“. Podle záznamu v kronice Jarlochově, Jura, číšník pana Jiřího, zraněný v bitvě u Loděnic na Moravě, ještě před svou smrtí odkázal svůj majetek svatému Jiljí. Dvůr Staňkov, takto darovaný, je však později doložen v majetku kláštera. I ten byl jako celek zasvěcen svatému Jiljí a tak není jistoty v tom, zda obdarování bylo určeno pro klášter, či pro opodál stojící kostel sv. Jiljí.

V roce 1184 získal velmož Jiří směnou několik vesnic v blízkosti Milevska, přičemž tato transakce byla provedena pro „založení kostela“. Tyto vesnice se ocitly v majetku kláštera. Protože v roce 1187 se stal opatem v Milevsku Jarloch, je zjevné, že klášter tehdy již existoval a že tedy jeho založení bylo uskutečněno v rozmezí let 1184-1187. K roku 1191 Jarloch ve své kronice zaznamenal, že „toho roku klášter náš v Milevsku vyhořel“. V roce 1201 vysvětil olomoucký biskup Bavor v Milevsku oltáře k poctě svatého Jiljí. Když pak v roce 1207 učinil milevský opat Jarloch směnu vesnic, kdysi v majetku Jiřího z Milevska, potvrdil tuto transakci král Přemysl Otakar I. v listině, v níž byl tehdy již mrtvý Jiří z Milevska označen jako „fundator noster“. O expanzi premonstrátského řádu se milevská kanonie založila osazením kláštera v hornorakouském Schläglu.

• • * V Milevsku se dodnes stojí dvě románské stavby – je to jádro premonstrátského kláštera s bazilikou Navštívení P. Marie a na sever odtud uprostřed stávajícího hřbitova položený kostel sv. Jiljí. Kostel sv. Jiljí byl přestavěn na přelomu 14. a 15. století, kdy vyrostla monumentální novostavba, které musely uvolnit místo velké části románského kostela. Z něho zůstala dochována jen západní věž a severní zeď obdélné lodi. Svislá spára patrná na vnějším boku této zdi jí dělí na dvě části – delší východní a kratší západní.

Výzkum Antonína Hejny odhalil pod podlahou stávajícího kostela i základ jižní obvodové zdi lodi, dále část jižní a východní zdi čtverhranného presbytáře a substrukci oltářní menzy. V návaznosti na spáru na severním boku románské zdi probíhal v pravém úhlu k ní základ západní zdi. Navíc na vnitřní straně severní zdi bylo odkryto klenební čelo, zjevně pozůstatek klenby nesoucí někdejší emporu. Uvnitř této severní zdi se dochovalo schodiště v síle zdiva, po němž bylo možné vystoupat z lodi na emporu.

Na západ od zmíněné spáry přechází románská obvodová zeď plynule do zdiva západní věže, která zaujímala celou šíři románské lodi. Z dané situace plyne, že tato část románského kostela vznikla dodatečně, ve druhé etapě. Masív věže se na východ do lodi otevíral trojdílnou arkádou nesenou v přízemku dvěma mohutnými válcovými sloupy, v patře dvěma hranolovými pilíři. Ve druhém a třetím patře nitro věže rozdělují příčky ve tři části, ve čtvrtém patře je příčkou vydělena jen její jižní část. Vzniká tak dojem, jako by v kubusu věže byly integrovány a do společného bloku zahrnuty dvě samostatné věžice, z nichž jižní je plně vyvinuta až po korunní římsu a severní do výše třetího patra.

Navenek se nitro věže otevírá ve třetím a čtvrtém patře na západ třemi trojicemi podvojných sdružených oken s dělícími sloupky, na jih a na sever v každém patře vždy jedním dvojitým oknem. Hlavice sloupků na jižní straně jsou obohaceny tesaným motivem palmet, korunní římsu věže zdobí zubořez.

Dodatečně pak došlo ještě v období románského slohu k zvětšení kostela na jeho východní straně. Původní čtverhranný presbytář byl tehdy odbourán a k lodi byl připojen velký prostor (širší než stávajcí loď) na čtverhranném půdorysu ukončený mohutnou apsidou.

Svou monumentalitou a náročnějším uspořádáním patřila dochovaná část kostela sv. Jiljí v Milevsku k nejzajímavějším dílům, jejichž stavebníkem byl některý z českých velmožů. Je nepochybně zřetelným vyjádřením velkých možností a ambicí vůdčí vrstvy české společnosti. * * *

V době, kdy se stal prvním opatem v Milevsku Jarloch, začalo se s výstavbou kamenných budov kláštera. Vyrostl zde klášterní kotel, po jehož jižním boku byl situován rajský dvůr obklopený na východě, jihu a západu křídly konventních budov.

Ukázalo se, že stávající románská bazilika není první svatyní na tomto místě. Pod podlahou stávajícího románského kostela byly odkryty pozůstatky objektu doloženého kůlovými jamkami o průměru ca. 10-20 cm a hloubce ca. 80 cm. K tomuto objektu se pojily hroby, jednalo se tu pravděpodobně o nejstarší svatyni. Na tomto místě vznikla v další časové fázi kamenná stavba s obdélnou lodí, apsidou na východě a čtverhranným základem na západě, patrně pozůstatkem věže. Teprve v další etapě vyrostlo na tomto místě trojlodí stávající baziliky.

Navíc východně od stávajícího raně gotického závěru baziliky, který zaujímá místo závěru románského, odkryl výzkum základy části původně snad trojdílného chrámového závěru, na severu s malou apsidou a ve středu s apsidou velkého rozměru. Lze předpokládat, že na jižní straně byla, nebo měla být třetí apsida menšího rozměru, shodná jako apsida severní. Nelze však vyloučit, že takto založený trojdílný závěr chrámu nebyl vůbec dostavěn. Na každý pád je zjevné, že zde došlo k velmi podstatné změně stavebního programu, jejíž smysl nám uniká.

Až následně vyrostla stávající bazilika. Ta je dnes na východě ukončena transeptem, jehož boční zdi na severu a jihu jsou dílem z doby románské výstavby, jinak je však stávající podoba této příčné lodi dílem raně gotické přestavby. V jejím rámci vznikl i polygonální presbytář navazující na východě na křížení. Archeologický a stavební průzkum prokázal, že v tomto prostoru byla románská bazilika ukončena trojdílným závěrem s velkou apsidou uprostřed a menšími apsidami po stranách.

V poměrně intaktní podobě je dochováno trojlodí klášterního kostela se západním dvouvěžovým průčelím. Poměrně širokou hlavní loď provází mnohem nižší a úzké lodi boční. Hlavní loď byla původně bez klenby a podobně asi i lodě boční. Ve východní části baziliky je hlavní loď od bočních oddělena plnou zdí - tím tu byl architektonicky vyznačen chorus minor, v němž bylo vyhrazené místo pro konvent. Dál na západ se hlavní loď otevírá do bočních lodí arkádami spočívajícími na válcových sloupech ukončených jednoduchými hlavicemi s nárožními drápky. Jejich patky se dochovaly pod stávající podlahou, jejímž navýšením byla nepříznivě pozměněna proporcionalita vnitřního prostoru baziliky, který ztratil na své někdejší vznosnosti.

Dvojice západních věží se ve čtyřech horních patrech navenek otevíraly sdruženými okny. Zčásti čtvrté patro obou věží, zcela pak dvě patra nejvyšší byla při opravě v roce 1897 snesena a postavena znovu, tehdy byla provedena i stávající „románská“ sdružená okna. V souladu se strohým vzezřením celé baziliky je i její severní portál s ostěním členěným pravoúhlými ústupky. V jeho těsném sousedství ležela apsidou ukončená kaple, jejíž základy odkryl archeologický výzkum.

K jižnímu boku baziliky přiléhaly budovy kláštera, které spolu s kostelem svíraly rajský dvůr lemovaný křížovou chodbou. Poměrně dobře se dochovalo obvodové zdivo východního a jižního křídla. V křídle východním po boku baziliky je situován prostor někdejší sakristie ukončený na východě apsidou vystupující z východní obvodové zdi konventu do popředí. Na nádvorní straně východního křídla se dochovaly oblouky, otvírající se původně do kapitulní síně. V nádvorní zdi jižního křídla konventu bylo odkryto torzo portálu, jehož půlkruhový záklenek zdobí motiv obloučků. V nádvorní zdi východního a jižního křídla konventu se dále dochovaly konzoly s náběhem mdeziklenebních pasů, které jsou pozůstatkem někdejšího ambitu.

Stavební historie místa, na němž leží budovy kláštera premonstrátů v Milevsku, byla mnohem složitější, než se zdálo do doby, kdy zde byly provedeny archeologické a stavební průzkumy. Klášterní bazilika se sloupovou kolonádou po obou stranách hlavní lodi je poplatná podobě raně křesťanských bazilik. Jistým vzorem tu mohl být klášterní kostel sv. Jakuba skotských benediktinů v Řezně, kde byl jako místo pro konvent vydělen ve východní části hlavní lodi chorus minor, jak to vidíme i v Milevsku. Prostorová proporcionalita je v Řezně na rozdíl od Milevska výrazně výškově vyvinutá. Navíc kostel sv. Jakuba v Řezně má bohatou skulpturální výzdobu. Naproti tomu architektura baziliky v Milevsku je nanejvýš strohá, pro dekorativní výzdobu tu nebylo místo. V tomto ohledu se tu patrně projevil reformní duch, který vládl v klášterech premonstrátského řádu.

Literatura:

Karel Vladislav ZAP: Milevsko. In: Památky archaeologické a místopisné 3. Praha 1859, s. 213-225; Jan Erasmus WOCEL: Kostel sv. Jiljí v Milevsku. Památky archaeologické a místopisné 5. Praha 1863, s. 232-235; Johann Erasmus WOCEL: Die Baudenkmale zu Mühlhausen in Böhmen. In: Mittheilungen der kaiserl. königl. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 8. Wien 1863, s. 11-16, 36-46; Bernhard GRUEBER: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen I. Wien 1871, s. 59-61; Joseph NEUWIRTH: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben der Přemysliden. Prag 1888, s. 150-152; Josef BRANIŠ: Dějiny středověkého umění v Čechách I. Praha 1892, s. 30; Antonín PODLAHA / Eduard ŠITTLER: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 5. Politický okres milevský. Praha 1898, s. 105-117; Ferdinand J. LEHNER: Dějiny umění národa českého I/2. Praha 1905, s. 58-61; Vojtěch BIRNBAUM: Románské emporové kostely v Čechách. Sborník k sedmdesátým narozeninám Karla B. Mádla. Praha 1929, s. 56-57; Vojtěch BIRNBAUM, Architektura. In: Zdeněk WIRTH: Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 30; Václav MENCL: Románská architektura v zemích českých. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1937 a 1938. Praha 1939, s. 23; Erich BACHMANN: Sudetenländische Kunsträume im 13. Jahrhundert (= Beiträge zur Geschichte der Kunst im Sudeten- und Karpathenraum Bd. 4). Brünn / Leipzig 1941, s. 61; Václav MENCL: Počátky středověké architektury v jihozápadních Čechách. In: Zprávy památkové péče 18. Praha 1958, s. 135; Václav MENCL: Vývoj okna v architektuře českého středověku. In: Zprávy památkové péče 20. Praha 1960, s. 184, 187; Václav MENCL: Středověká architektura na střední Vltavě. In: Umění 10. Praha 1962, s. 225-226; Václav MENCL: Panské tribuny v naší románské architektuře. In: Umění 13. Praha 1965, s. 47-49, 51; Jiří KUTHAN: Kostel sv. Jiljí a premonstrátské opatství v Milevsku. In: Jihočeský sborník historický 38. České Budějovice 1969, s. 57-68; Jiří KUTHAN: Premonstrátské opatství a kostel sv. Jiljí v Milevsku. In: Umění 17. Praha 1969, s. 521-538; Karel DOLISTA: Klášter Milevsko. Milevsko / Písek 1971; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 169-170. Erich BACHMANN: Architektur und Sakrallandschaft. In: Ferdinand SEIBT (ed.): Bohemia sacra. Das Christentum in Böhmen 973-1973. Düsseldorf 1974, s. 486; Dobroslav LÍBAL: Recenze: Anežka Merhautová, Raně středověká architektura v Čechách. In: Umění 22. Praha 1974, s. 165; Václav MENCL: České středověké klenby. Praha 1974, s. 13; Andrzej TOMASZEWSKI: Romańskie kościoły z emporami zachodnimi na obsarze Polski, Czech i Węgier. Wrocław / Warszawa / Kraków / Gdańsk 1974, s. 21, 226; Jiří KUTHAN: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století. České Budějovice 19772., s. 40-48; Antonín HEJNA: Novější objevy románské sakrální architektury v Čechách. In: Archeologické rozhledy 33. Praha 1981, s. 636-648; Anežka MERHAUTOVÁ: Poznámka ke kostelu sv. Jiljí v Milevsku. In: Mediaevalia historica bohemika 3. Praha 1993, s. 135-140; Marcin Rafal PAUK: Działalność fundacyjna moźnowładztwa czeskiegio i jej uwarunkowania społeczne (XI-XIII wiek). Kraków / Warszawa 2000, s. 63-66; Anežka MERHAUTOVÁ: Die Ägidienkirche in Milevsko (Mühlhausen). In: Reinhard SCHMITT / Uwe STEINECKE / Mario TITZE (ed.): „ES THVN IHER VIEL FRAGEN …“. Kunstgeschichte in Mitteldeutschland. Hans-Joachim Krause gewidmet. Petersberg 2001, s. 79-80; Pavel BŘICHÁČEK: O lidech práce a služby boží. In: Jiří KÁLAL (ed.): Milevsko 830 let (1184-2014). Milevsko 2014, s. 59-73; Pavla ZELENKOVÁ: Vývoj architektury premonstrátského kláštera a kostela sv. Jiljí v Milevsku ve středověku. In: Jiří KÁLAL (ed.): Milevsko 830 let (1184-2014). Milevsko 2014, s. 95-109; Pavla ZELENKOVÁ: Premonstrátský klášter a kostel sv. Jiljí v Milevsku a jejich stavební a architektonický vývoj ve středověku. Disertační práce na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Praha 2016.