Jakub – Kostel sv. Jakuba

12. století

Kostel sv. Jakuba

Dne 16. listopadu roku 1165 vystavil pražský biskup Daniel I. listinu (autentiku) potvrzující uložení ostatků do oltáře P. Marie v kostele ve vsi Svatý Jakub. V listině jsou jmenováni český král Vladislav, jeho manželka královna Judita, svědkové, dále Marie, která kostel postavila se syny Slaviborem a Pavlem. Protože není zmíněn Mariin muž, je pravděpodobné, že tehdy již nežil. Přítomnost panovníka a jeho manželky u tohoto aktu nasvědčuje tomu, že Marie a její synové Slavibor a Pavel patřili k velmožské elitě, ostatně i sama podoba kostela ve Svatém Jakubu vyjadřuje velké nároky, které byly kladeny na tuto stavbu.

Kostel má obdélnou loď otevřenou na východě do apsidy, na západě se k lodi v její ose pojí hranolová věž. Apsida je sklenuta konchou, její zdivo na vnější líci člení nad soklem v místě, kde apsida přiléhá k lodi lizény, v ploše pak v pravidelných odstupech umístěné polosloupky ukončené hlavicemi, od nichž se odvíjí oblouky slepých arkád. Nad nimi v podřímsí obloučkový vlys.

Jižní průčelní zeď lodi člení při nároží lizény. Obloučkový vlys dělí plochu fasády do dvou etáží. Dolní z nich je uprostřed rozdělena svislou lizénou. Napravo od ní člení fasádu dvě slepé arkáda, nalevo pak portál a jedna slepá arkáda. V jehož půlkruhovém záklenku vstupního portálu je osazen tympanon s polopostavou Krista vystupujícího z oblaku, opírajícího se levou rukou o knihu a žehnajícího pravicí. Tuto ústřední figuru po obou stranách provází menší postavy andělů s kadidelnicemi. Ve slepých arkádách po levé i pravé straně portálu jsou ve zdivu osazeny dnes jen v torze dochované reliéfy stojících figur, o nichž se soudí, že jde o zpodobení sv. Petra a Pavla.

Horní etáž jižního průčelí člení sedm slepých arkád, jejichž půlkruhové oblouky spočívají na polosloupcích. V páté arkádě od východu je uprostřed reliéfní stojící figura držící v levé ruce knihu a žehnající pravicí, obracející se frontálně k divákovi. Bývala někdy pokládána za zobrazení Krista, ale též i za světce – svatého Jakuba. Po obou stranách této postavy jsou menší klečící figury podané v plném a polovičním profilu, o nichž se někdy soudí, že snad představující syny zakladatelky kostela – Slavibora a Pavla, zmíněné v autentice biskupa Daniela. V první, třetí a sedmé arkádě od východu jsou osazeny stojící reliéfní figury. Postavy v prvním a sedmém poli slepých arkád (počítáno od východu) drží berlu, představují tedy opata nebo biskupa. Postavu ve třetí arkádě od východu chrání po její levé straně rozměrný štít, v pravici pozdvihá meč.

Andělé v tympanonu jsou pootočeni do dílčího profilu a podobně i oba klečící donátoři v ústřední arkádě prvního patra. Jde tu ovšem o figury menšího významu, jak je to vyjádřeno i jejich menší velikostí. Všechny ostatní postavy jsou pak obráceny vůči divákovi čelně a jejich postoj jer strnulý a hieratický. V podřímsí jižního průčelí lodi je obloučkový vlys. Ve srovnání s bohatě utvářenou a reliéfy zdobenou jižní fasádou je severní bok lodi poměrně jednoduchý.

Vnitřek lodi měl původně plochý strop. Na západě je v ní situována tribuna podklenutá křížovými klenbami bezu žeber. Její čelo nesou tři oblouky spočívající na dvou sloupech.

Přízemek hranolové věže situované v ose západního průčelí má původní valenou klenbu. Patro bylo původně přístupné portálem, od jehož špalety vstoupá vzhůru schodiště v síle zdiva. Na vnější líci člení zdivo věže lizény a v podřímsí obloučkový vlysem. Ve dvou horních patrech jsou v bocích věže potrojná sdružená okna.

Vnější plášť kostela byl několikrát renovován a při tom došlo k řadě zásahů. Přes to, že autenticita některých částí stavby byla narušena, je kostel ve Svatém Jakubu v podstatě intaktním dílem. Zdivo i architektonické členění bylo provedeno z pečlivě přitesávaných a kladených kvádrů a dílců. Byl tu použit dobře opracovaný pískovec a to tří barev – načervenalé, našedlé a nažloutlé. I tato barevná kombinace přispívala k vizuálnímu obohacení vnějšího pláště stavby.

Bohatá modelace obvodového zdiva apsidy, lodi i věže připomene kostel kláštera premonstrátek v Doksanech, založeného knížetem (od roku 1158 králem) Vladislavem a jeho první manželkou Gertrudou Babenberskou. Náročné utváření obvodového pláště spolu s uplatněním sochařské výzdoby činí z kostela ve Svatém Jakubu jednu z nejpozoruhodnějších sakrálních staveb své doby v českých zemích. Soudí se ovšem někdy, že tyto reliéfy nebyly zhotoveny v Čechách, že sem byly dopraveny z ciziny a že původě byly určeny pro jinou stavbu. Zdroj inspirace pro sochařskou výzdobu reliéfy osazenými ve fasádě byl hledán v Itálii (S. Michele v Pavii, dóm v Modeně, Cremona, Parma, Piacenza), nebo v jižních končinách Francie (Poitou, Saintonge, Angoumois), ale snad nejpravděpodobnější je stylový vztah k saské románské skulptuře.

O rytířské reliéfní figuře v horní etáži jižního průčelí se soudí, že je zpodobením svatého Václava, jedna ze dvou postav s pastýřskou holí pak představuje svatého Vojtěcha. Druhá postava držící berlu holí bývá pokládána za zobrazení sv. Prokopa, zakladatele kláštera benediktinů na Sázavě, jenž byl sice uctíván, ale nebyl ještě v době vzniku kostela ve Svatém Jakubu kanonizován. Pokud je takový výklad správný, pak v přítomnosti Krista, před nímž klečí dva spolufundátoři kostela, tato skupina tří českých světců reprezentuje společenství Čechů jako součást nebeské obce. Takový výklad by dobře korespondoval s patriotickou úctou k českým světcům, ozývající se v soudobých pramenech. Nicméně tento výklad nemůže nevzbuzovat jisté pochybnosti.

V literatuře se lze setkat s domněnkou, že manželem paní Marie, která dala kostel ve Svatém Jakubu stavět, byl Miroslav, zakladatel kláštera cisterciáků v Sedlci, popřípadě že Mariin syn Slavibor, jmenovaný v autentice biskupa Daniela, je totožný se Slaviborem, než se podílel na přepadení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka v roce 1145. Nic z toho však nelze spolehlivě prokázat.

Autentika pražského biskupa Daniela z 16. listopadu 1165 nalezená v roce 1845 ve Svatém Jakubu v poprsní zdi empory, dnes uložená ve sbírkách Národního muzea v Praze.

Léta po narození Páně 1165 já Daniel, nehodný sice, ale z Boží milosti třináctý biskup pražský, měsíce jedenáctého, dne měsíce devatenáctého, za panování Fridricha, římského císaře a za časů Vladislava, slavného krále Čechů, uložil jsem vlastnoručně do tohoto oltáře ostatky těchto svatých: ze dřeva Páně, z hrobu Páně, bl. Panny Marie, sv. Jana Křtitele, sv. Ondřeje, Jakuba, Bartoloměje apoštolů, sv. Václava mučedníka, sv. Vojtěcha mučedníka, sv. Pankráce, sv. Lamberta mučedníka, sv. Blažeje mučedníka, sv. Sixta mučedníka, svatých Benedikta, Jana, Matěje, Isáka, Keryšpína mučedníků, sv. Jiljí Vyznavače, sv. Gertrudy Panny, svaté Barbory Panny, svaté Ludmily mučednice, svatých jedenácti tisíc panen a jiných svatých. Tito a všichni svatí Boží, račte se přimlouvati za mě u Hospodina. Amen. Já Vladislav, toho času král Čechů, za totéž prosím. Amen. Já Judita, královna Čechů, za totéž prosím. Amen. Já Marie, budovatelka tohoto kostela, se svými syny Slaviborem a Pavlem, téhož času prosím za totéž. Titul tohoto oltáře blahoslavené a neposkvrněné Panny Marie se zaznamenává.

Literatura:

Jan Erazim WOCEL: Byzantinský kostel ve vsi Svatém Jakubě. In: Časopis českého musea 21. Praha 1847, s. 211-228; Joh. Erasmus WOCEL: Die romanischen Kirchen zu Záboř und St. Jakob in Böhmen. In: Mittheilungen der kaiserl. Königl. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale II. Wien 1857, s. 155-161; František BENEŠ: Kamenné obrazy kostela sv. Jakuba blíže Církvice v Čáslavsku. In: Památky archaeologické a místopisné 8. Praha 1870, s. 38; Bernhard GRUEBER: Die Kunst des Mittelalters in Böhmen I. Wien 1871, s. 42-43, 85, 242; Joseph NEUWIRTH: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen. Prag 1888, s. 155-159; Ferdinand J. LEHNER: Dějiny umění národa českého I/2. Praha 1905, s. 97-103; Vojtěch BIRNBAUM: Filiální kostel sv. Jakuba ve sv. Jakubě. In: Zdeněk WIRTH (ed.): Umělecké poklady Čech II. Praha 1915, s. 28-29; Vincenc KRAMÁŘ: Skulptury jižního průčelí románského kostela ve Svatém Jakubě. In: Zdeněk WIRTH (ed.): Umělecké poklady Čech II. Praha 1915, s. 49-55; Jaromír PEČÍRKA: Plastika. In: Zdeněk WIRTH: Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk. Praha 1931, s. 48-50; Václav MENCL: Románská architektura v zemích českých. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1937 a 1938. Praha 1939, s. 24; Otto KLETZL: Die deutsche Kunst in Böhmen und in Mähren. Berlin 1941, s. 74-75; Václav|MENCL: Francouzská románská architektura na české půdě. In: Umění 17. Praha 1945-1949, s. 207-209; Anežka LIVOROVÁ: Příspěvky k vlivu francouzské románské architektury na architekturu českou. In: Umění 17. Praha 1945-1949, s. 295-297; Marie PAVLÍKOVÁ: O oltářních autentikách biskupa Daniela I. In: Věstník královské české společnosti nauk, roč. 1951, Praha 1953, s. 1-21; Anežka MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ: Kostel sv. Jakuba ve Svatém Jakubu u Kutné Hory, in: Umění 2, 1954, 228-236; Václav MENCL: Panské tribuny v naší románské architektuře. In: Umění 13. Praha 1965, s. 35, 39-40; Anežka MERHAUTOVÁ: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 135-137; Erich BACHMANN: Vorromanische und romanische Architektur in Böhmen. In: Erich BACHMANN (ed.): Romanik in Böhmen. Geschichte, Architektur, Malerei, Plastik und Kunstgewerbe. München 1977, s. 121; Jiří MAŠÍN: Plastik. In: Erich BACHMANN (ed.): Romanik in Böhmen. Geschichte, Architektur, Malerei, Plastik und Kunstgewerbe. München 1977, s. 181-182; Anežka MERHAUTOVÁ / Dušan TREŠTÍK: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983, s. 146, 147, 148, 160, 177-178, 180, 186, 187, 321; Jaromír HOMOLKA: Románské sochařství. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1. Praha 1984, s. 92-102; Pavel KROUPA: Průzkum jižního průčelí lodi kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory. In: Průzkumy památek IV, č. 1, Praha1997, s. 3-26.